Koupaliště u rybníka navštívila skupinka asi deseti cizinců. Podle řeči snad Albánců. Svlékli se do naha a… Historik hovoří o děsivém zážitku a toto dodává o drzosti imigrantů

Napsal Svět kolem nás dne . Kategorie Zahraniční Počet zobrazení:: 21653

Velkou debatu vzbudila otázka, zda se na koupaliště smí, nebo nesmí nosit muslimské plavky, takzvané burkiny. Zastánci tvrdí, že je trapné někomu nařizovat podobu plavek a že ještě před 100 lety jsme se koupali také zahalení. Odpůrci argumentují hygienou, ale zejména tvrzením, že jde o další krůček invaze islámu do našich životů, o zavádění jejich představ o normách…

Ta debata o plavkách je zástupná a vlastně zamlžuje podstatu problému. A tahat do ní hygienu nebo pradědův koupací úbor, to už mi přijde úplně mimo. Ve skutečnosti přece jde o něco jiného, o vážné existenciální a koneckonců i existenční otázky, totiž o právo národů bránit své území, svou kulturu, řeč, zvyky a veřejný prostor před vpádem mameluků. Ano, kulturní rámec našich životů definují i takové drobnosti, jako jsou zvyky provázející veřejné koupání, ale opravdu primárně nejde o to, jak moc a co zahalují plavky.

V jakém smyslu?

Shodou okolností jsem byl nedávno svědkem následující scény. Koupaliště u rybníka navštívila skupinka asi deseti zahraničních dělníků. Podle řeči snad Albánců. Posíleni vědomím svého počtu a faktem, že se nacházejí mimo společenské mantinely své rodné komunity, vystupovali tu velmi hlučně a dávali všem přítomným najevo svou přezíravost – hůř než parta opilých londýnských taxikářů na zájezdě za pražskými prostitutkami. No a pak se ti hoši, bez ohledu na zdejší zvyky i přítomné rodinky s dětmi, vysvlékli do naha a s doprovodem lascivních posunků se exhibovali po pláži, přičemž se pobaveně rozhlíželi, kdo z přítomných si troufne jít s nimi do konfliktu. To se o víkendovém dopoledni nikomu z domácích samozřejmě nechtělo, tak se raději zvedli, odešli domů a přenechali pláž těm kulturně nás obohacujícím cizincům.

Takže jak vidíte, jen o plavky nejde. Jde o způsob chování imigrantů, tedy míru drzosti, která je bohužel obvykle přímo úměrná jejich počtu! Jedna dáma v exotických plavkách, která se jinak chová pokojným, v naší zemi obvyklým způsobem, nemůže samozřejmě nikomu normálnímu vadit, stejně jako nevadí nudista na nudistické pláži nebo někde na samotě. To, co vadí, je ono arogantní roztahování, ten na odiv stavěný nezájem o místní lidi a zvyky, to suverénní ignorování zdejších společenských norem a někdy i platných zákonů. A burkiny na české pláži často nejsou demonstrací ničeho jiného. Pak vzbuzují přirozené obavy a odpor.

Zvláštní kapitolou jsou provokace do burkin navlečených českých „sluníčkářek“, ale to už je spíš záležitost pro klinického psychologa. Obecně řečeno, nejde o plavky, jde o míru imigrace a o naši připravenost hájit, co nám patří! Mimochodem, zajímalo by mě, jaký západní image maker vůbec vymyslel to označení burkiny (podle vzoru bikiny). To není maličkost. Tento „obchodní název“ učinil muslimské plavky pro lidi na Západě jaksi podvědomě přijatelnějšími. Burkiny se zabydlely v naší slovní zásobě a pomalu se stávají „starou vestou“, tedy něčím běžným, samozřejmým. Ti, co financují šíření islámu, by asi měli autorovi toho termínu solidně zaplatit.

Tomáš Halík zmínil při svém kázání jedno svaté přijímání v minulosti, jehož se měl zúčastnit muž s plackou s nápisem „Islám tady nechceme“ a přeškrtnutým minaretem. „Hlásí se tím k hnutí pana Konvičky, Okamury a těchto lidí. Kdybych si toho včas všiml, svaté přijímání bych mu nepodal, protože není možné, aby ti, kteří se hlásí k ideologii nenávisti, přistupovali ke stolu Páně. My jsme dlouho měli velkou potíž, až do slov papeže Františka, abychom našli místo u stolu Páně pro ty, kteří jsou ve velmi komplikovaných životních situacích. A papež říká ‚Buďme milosrdní‘, ale není možné, aby ke stolu Páně přicházeli lidé, kteří se hlásí k nenávisti,“ řekl Halík. Co si o tom myslíte?

Jak praví známá fráze filmového prince z pohádky Tři oříšky pro Popelku: „Promiňte mi upřímnost, ale byl jsem k ní vychován!“ Ta promluva profesora Halíka je podle mě těžce přepolitizovaný blábol. A to ještě blábol průhledný, primitivně vykalkulovaný, a v jednotlivých částech snadno rozporovatelný. Vezměte si už ten bohorovný způsob vyjadřování, třeba obrat, že se někdo „hlásí k hnutí pana Konvičky, Okamury a těchto lidí“.

Rozeberme ten výrok věcně. Za prvé, pánové Konvička a Okamura nejsou členy stejného hnutí. Za druhé, koho profesor Halík míní pod označením „tito lidé“? Na základě jakých parametrů má být skupina „těchto lidí“ vymezena? Halík tu pracuje jen s pocity, manipuluje svými posluchači, u nichž vytváří dojem, že přece „my slušní“ dobře víme, kdo „tito lidé“ jsou, a co si o nich máme myslet. Další věcí je Halíkovo nesnesitelně lehké žonglování se slovem nenávist. Pěstování nenávisti v srdci je skutečně překážkou pro řádné přijetí eucharistie při katolické mši, to je ovšem problém toho, kdo takto nehodně přijímá, nikoli podávajícího kněze, ten přece obvykle není s to poznat, co ten či onen věřící skrývá na dně duše.

Samozřejmě, že pokud k přijímání přistoupí osoba, která se chová tak, že vzbuzuje oprávněné (!) pochyby o své dispozici k přijetí svátosti, například má na rukávu hákový kříž nebo satanistický emblém zavěšený na krku, projevuje známky šílenství nebo náboženské nevzdělanosti, takže se o ní lze domnívat, že vůbec neví, o co se při mši jedná, má kněz odmítnout svátost podat. Profesorem Halíkem zmiňovaný případ však není toho druhu. Halík tu svévolně činí z vlastního politického názoru (imigrace a multikulturalismus rovná se dobro) jakési měřítko, na základě něhož odsuzuje opačný názor jako údajnou „ideologii nenávisti“ a konkrétního věřícího člověka, který tento opačný názor vyznává, vyhodnocuje jako někoho, komu by svátost nepodal. Jenže svátost není odměnou, kterou by snad měl profesor Halík právo výběrově udělovat zasloužilým členům svého fanklubu a odpírat svým ideovým oponentům. K tomu by si musel založit nějakou vlastní sektu. Pokud chce být katolickým knězem, měl by být připraven sloužit všem katolickým věřícím, a ne je kádrovat podle politického klíče.

Ale pojďme dále, z čeho Halík vyvozuje, že ten muž s plackou vyznával „ideologii nenávisti“? Z loga hnutí „Islám v ČR nechceme“? To přece není o nenávisti. To je jen vyjádření názoru členů toho hnutí, kteří nechtějí, aby se u nás šířilo náboženství, jež zde nemá žádnou tradici a jehož normy odporují zvyklostem naší kultury. To je všechno. Nijak z toho neplyne, že členové toho hnutí chovají nenávist ke konkrétním muslimům nebo je na principu kolektivní viny nenávidí jako celek.

Pro ilustraci to zase vyjádřím příkladem. Já osobně nesouhlasím s ideologií komunismu a docela klidně bych si vzal na kabát placku s nápisem „Komunismus v ČR nechceme!“, to ale ani v nejmenším neznamená, že nějak nenávidím tu paní, co je za KSČM zastupitelkou u nás na obecním úřadě, nebo že bych přál všem marxistům ukrutnou smrt. Takhle uvažují leda tak představitelé Islámského státu a netají se s tím. Někomu ale něco takového svévolně podsouvat, například českým kritikům islámu, jak to v té své promluvě dělá profesor Halík, to je v lepším případě psychiatrická diagnóza a v horším případě vědomě podpásový úder. Otevřeně řečeno, úder značně nenávistný, jenž ve spojení se servilní citací slov papeže Františka o milosrdenství získává až panoptikální nevkusnost. Jaký postoj v minulosti měla katolická církev, papežové, biskupové, světci, vůči islámu? A jaký postoj k němu zaujali katoličtí panovníci?

Obávám se, že Evropa minulosti si svůj postoj nemohla moc vybírat, musela se totiž prakticky permanentně bránit islámské agresi, jejímiž nositeli byli v prvé fázi Arabové, později seldžučtí a nakonec osmanští Turci. To je jedna z velkých chyb ve školské výuce dějepisu, která činí dějiny středověku a raného novověku do značné míry nepochopitelnými, že se totiž nepřipomíná ono dlouhodobé obležení „pevnosti Evropa“ islámskými protivníky. Uvědomme si, že Arabové zahájili už koncem sedmého století šíření islámu ohněm a šavlí, během něhož postupně obsadili Palestinu, ohrozili Byzanc, dobyli celé severoafrické pobřeží, od Libye po Maroko, a přes Gibraltar vpadli na Iberský poloostrov. Teprve v Gaskoňsku je zastavila vojska francké říše a předkové dnešních Španělů a Portugalců si začali zdlouhavě dobývat svou vlast zpět a vytlačovat „Maury“, jak jim říkali, zpátky do Afriky.

Když převzali „štafetu“ vůdců islámského světa Turci, pronikli přes Balkán až do střední Evropy. V bitvě s Turky u Moháče padl český král Ludvík Jagellonský. Vídeň před nimi statečně hájil český aristokrat Zdeněk Kaplíř ze Sulevic, uherští páni proti nim bojovali více než tři sta let. Polský král Jan III. Sobieski doslova zachránil Evropu před tureckou invazí na souši a španělský vojevůdce don Juan D´Austria v bitvě u Lepanta na moři. Evropa byla muslimskými útočníky obklíčena ze tří světových stran, z východu, jihu i západu. To se samosebou odrazilo i v mentalitě a kultuře středověku, z toho se například odvíjí celá rytířská kultura s adorací hrdinství a bojovnosti, vznik rytířských řádů a tak dále.

Pokud jde o postoje světců, přistupovala k tomu navíc misijní snaha, připomeňme osobnosti a postoje svatého Bernarda a svatého Františka z Assisi. Jedno nevylučovalo druhé. Jakkoli se Evropané museli umět s muslimskými nájezdníky bít, nevedlo je to, zejména pokud jde o sociálně vyšší a vzdělanější vrstvy, k tomu, že by zapomněli na jejich lidství a neuměli ocenit přirozené kvality muslimských osobností. Jsou známy přátelské kontakty Karla Velikého s legendárním bagdádským kalifem Hárůnem Ar-rašídem nebo anglického krále Richarda Lví srdce a sultána Saladina. I to, dnes tak zprofanované, kulturní obohacování tu bylo.

V arabských překladech se do Evropy vrátily ztracené Aristotelovy spisy, od Arabů jsme převzali a dodnes používáme staroindické číslice, maurský vliv na iberskou kulturu je nepřehlédnutelný… Ale to všechno bylo možné jen díky tomu, že Evropané neúnavně hájili to, co jim náleželo. Jinak by po nich byla brzy veta a ušlechtilí arabští koně by leda tak káleli na jejich prach. Za poněkud nešťastnou kapitolu toho stýkání a potýkání s islámem v minulosti považuji křížové výpravy do Palestiny.

Jak to?

Pozor, ne proto, že se konaly. To bylo zcela v pořádku a není proč se za to nějak kát. Ty výpravy byly vyvolány útokem seldžuckých Turků na Byzanc a žádostí Byzantinců o pomoc. Byla to tedy ze strany Evropanů opět obrana, nikoli útok. A že při tom tekla krev, to je ve válce jaksi obvyklé. Čeští bojovníci se, v čele s knížetem a pozdějším králem Vladislavem I., účastnili už druhé křížové výpravy roku 1146, jednotlivci z řad české šlechty možná i výpravy první. Vážnou skvrnou na těchto akcích je ovšem skutečnost, že se při nich prokázaly různé negativní osobní vlastnosti účastníků, jako nesoudržnost, ziskuchtivost, politické ambice, rivalita i zbytečná krutost. To způsobilo nové bolestné spory mezi křesťanským Západem a Východem, a především to nakonec znemožnilo dovést boj k udržitelnému vítězství. To je hlavní chyba, jejíž důsledky pociťujeme dodnes.

Ani ne tolik z pověstí, jako z reálné historie, právě z výše již zmíněné doby, kdy Evropa prvně čelila násilnému islámskému vpádu, a to přes Gibraltar na území pozdějšího Španělska. Tehdy, v osmém století, byla jedinou relevantní vojenskou silou v západní Evropě, která mohla ten vpád zastavit, Francká říše.

Jenže! Její králové z rodu Merovejců právě tehdy uvěřili dynastické pověře, že jsou nadáni kouzelnou mocí a nesmí se proto zabývat věcmi tak špinavými jako je politika či vedení vojska. A tak, namísto toho, aby se chystaly zbraně a dělaly záseky na cestách, Merovejci věřili, že zemi nejlépe prospějí nečinností a mírumilovným vyzařováním magické ochrany ze svých dlouhých vlasů. Proti nim ovšem stály dobře kalené damascénské šavle Arabů. Výsledek byl, jaký být musel. Katastrofa. Nepřátelé ovládli téměř celý Iberský poloostrov.

Teprve pak se francká šlechta probrala, svrhla poblázněné krále a na trůn uvedla úspěšného vojevůdce Karla Martela. A vše se změnilo. Evropa byla zachráněna. Obávám se, že evropští politikové, ale i většina veřejnosti, má k aktuálním hrozbám stejně sebevražedný, zaslepeně naivní nebo laxní přístup, jako ti poslední merovejští králové. Ta bezradnost, nečinnost a setrvávání ve zhoubných návycích je skutečně děsivá. Je otázkou, zda nám bude dán, najít nového Martela, tedy nové sebevědomí a odvahu k činům. Odvahu k zakládání rodin, k trvalým vztahům, k hlasitému odmítání zjevných nesmyslů a k obhajobě domova.

Zdroj: 1

Komentáře:

Webový portál Svethostingu.info ukládá soubory cookies, které pomáhají k jeho správnému fungování. Využíváním našich služeb s jejich používáním souhlasíte.